THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nové album „Psychorama“ havlíčkobrodské legendy je již nějaký ten pátek venku a já si nemohl odpustit několik otázek na Petra „Hraboše“ Hrabalika - zpěváka, textaře, hudebníka, ale i spisovatele, spolutvůrce pořadu Bigbít a zakladatele několika okrajových filozofických směrů (např. vagabundismus, pobudismus, vožralismus apod ;-)) v jedné osobě.
Již několik měsíců je venku aktuální CD „Psychorama“. Jak jsi s ním po této době spokojen, co se týče zvuku, prodejnosti, směru kterým se ubírá?
Co se týče prodejnosti opravdu nevím, jak si „Psychorama“ stojí. To je spíš záležitost vydavatele - jak album zpropaguje, jakou nasadí cenu, jak dobrou má distribuční síť atd. Je ale fakt, že bych se na to asi měl občas zeptat. Co se týče zvuku, tady bych měl určitě výhrady - mám pocit, že na předchozím albu „The Mirror & The Mask“ je mnohem nadupanější, ale třeba je to jen můj pocit. Ono je to možná dané i určitým typem písniček, z kterých je „Psychorama“ složena - všechny víceméně ve středním tempu - a také trochu odlišným způsobem nahrávání.
Vím že nemáš moc rád „žánrové definice“ a „šuplíčky“, přesto se zeptám, jak by si popsal směr, kterým se teď NAŠROTi ubírají?
Myslím, že asi nejpřesnější škatulkou by byl onen obecný výraz „crossover“. Ono je to s těmi škatulkami trochu složité, hudebníci na ně celkem kašlou, jsou to vlastně jenom takové berličky pro novináře, aby nějak divákovi nebo posluchači přiblížili hudbu, kterou skupina nebo interpret vytvářejí. Markantní je to kupříkladu u výrazu „nu metal“. V životě by mě nenapadlo považovat LIMP BIZKIT nebo LINKIN´ PARK za metalové kapely, ale novináři si to prostě takhle nesmyslně pojmenovali, tak se s tím asi těžko dá něco dělat.
Název aktuálního CD je „Psychorama“, co to slovo pro Tebe znamená?
Slovo „Psychorama“ je složenina. Jelikož z větší části se texty na albu zaobírají psychickými poruchami jedince a následnými činy, které z těchto poruch vzejdou, jsou vlastně ty písničky jakýmsi panoramatem různých psychopatologických jevů. Takže proto onen výraz vycházející ze slov „psycho“ a „panorama“. Je celkem zajímavý, že původně jsem to album chtěl pojmenovat „Dark Sides Of The Soul“ v parafrázi na PINK FLOYD, ale pak jsme se shodli, že by to chtělo spíš jedno úderné slovo. Nicméně původní název alba se objevil alespoň jako podtitul na rubu cédéčka.
Na skupině je hodně znát určitá evoluce, zvláště na posledním albu jste se celkem vzdálili od stylu se kterým jste začínali. Jak tento vývoj bere Vaše publikum? Začíná se oproti dřívějšku měnit, nebo máš pocit, že na koncerty chodí stále podobné typy lidí?
Samozřejmě, že jak se kapela vyvíjí, mění se i publikum, který na ní chodí. Když jsme ještě za totality vyrazili s tím naším divokým HC, chodili na nás jak punkeři, tak máničky, protože si nás pamatovali z HB-undergroundových kapel KŘEČOVÝ ŽÍLY, GUMOVEJ KNEDLÍK a MAAMA, v kterých jsme působili. Když jsme rychlý hácéčko někdy v 1991-92 pozvolna opouštěli a začali psát texty v angličtině, první koho jsme přestali bavit, byli právě ortodoxní punkeři. Tehdy na nás chodili hodně grungeři, bradkáči ve flanelovejch košilích, později odredovaný hácéčkáři. Jak jsme začali míchat do naší hudby další styly, změnilo se naše publikum v naprostou všehochuť. Určitou zvláštností je, že na naše pražský koncerty chodí i dost cizinců.
I Vaše texty se za ta léta změnili, z čeho v dnešní době čerpáte inspiraci?
Kdybych to měl nějak zobecnit, témata k textům většinou hledám kolem sebe, jak v reálném životě, tak ve virtuálním - tady mám na mysli třeba tisk a televizi. Kupříkladu nejhustší text z „Psychoramy“, písnička „It´s My Homework“, vznikla na základě článku v novinách, kde psali o tom, že někde ve Východních Čechách otec a syn znásilňovali svoji nezletilou příbuznou. „War Or Peace & Love“ je vlastně o Moci, jejíž vyjádřením je válka. Jak už jsem kdesi poznamenal je „o všech magorech, jejichž chorobně sebestředná ega v područí různých ideologií a náboženství pomocí války negativně zasahují do životů ostatních lidí“. Skladba „Looking Into Your Privacy“ je zase inspirovaná filmem „Nepřítel státu“. Ten ukazuje jak mámivé jsou naše představy o vlastním soukromí - to vlastně už díky různým odposlechům, kamerovým systémům, štěticím, minikamerám, mobilům, platebním kartám a počítačům prakticky neexistuje. Takže takhle asi.
Po natočení minulého alba jste přibrali na živé hraní dalšího člena - perkusistu, uvažujete do budoucna o další rozšíření Vašich řad při koncertování (housle, klávesy, saxofon…)
Náš perkusista Dréza působí spíše jako takový volný hráč. On se procesu vzniku skladeb přímo neúčastní, s kapelou jenom nahrává ve studiu a pokud má čas, podporuje nás svojí hrou na koncertech. Tady bych ovšem zdůraznil, že ta část repertoáru, která stojí na dvojí rytmice, je bez jeho přítomnosti hratelná jen velmi obtížně. A k těm dalším nástrojům: my jsme dřív měli coby hosty saxofonistu a houslistu, ale zas to bylo nárazové - hráli, pokud měli čas. A pokud se koncertovalo někde daleko od HB, bylo to zase složité s dopravou. Takže v nejbližší budoucnosti budeme hrát v klasické sestavě + Dréza. Skladby mají oproti desce sice trošku jednodušší aranžmá, ale zase vyzní mnohem víc syrově a přímočaře.
Co aktuálně posloucháš za hudbu?
Cokoliv, co je zajímavý. Nejsem nějak ortodoxně vyhraněný jedním směrem. Třeba nedávno jsem poslouchal nový album MIŠÍKA a ETC. … a hned na to jsem si nasypal do hlavy poslední desku SYSTEM OF A DOWN. Většinou ale sjíždím zahraniční muziku. Mám rád starý kousky od LED ZEPPELIN, HENDRIXE, THE WHO, PINK FLOYD, DOORS nebo BEATLES, punk jak od PATTI SMITH tak od „Pistolí“, pub rock DR. FEELGOOD, metal od MÖTORHEAD, HC DEAD KENNEDY´S, BIOHAZARD, RAGE AGAINST THE MACHINE a CLAWFINGER, z těch nových třeba KORN a zmíněné SOAD, líbí se mi FAITH NO MORE a grunge PEARL JAM, orientální věci jako TRANSGLOBAL UNDERGROUND, NATACHA ATLAS, CHEB KHALED a RACHID TAHA, elektro-ethno ASIAN DUB FOUNDATION, FUN-DA-MENTAL a DEEP FOREST, acid jazz FREAK POWER a ST. GERMAINA, elektronický bigbít CHEMICAL BROTHERS a FATBOYE SLIMA, ponurost MASSIVE ATTACK, úleťáky jako MANO NEGRA atd. atd. Je toho fakt spousta. Posledním koncertním zážitkem pro mě bylo vystoupení jazzovýho saxofonisty COURTNEY PINEA v Praze na Žofíně.
Všimnul jsem si na vašich stránkách odkazu na skupinu TOOL, kdo z Vás ji poslouchá?
V TOOL jede náš kytarista Ceemek.
Je v Čechách nějaká skupina která Tě poslední dobou zaujala? Monitoruješ vůbec současnou tuzemskou hudební scénu?
Jak už jsem poznamenal, jedu spíš v zahraniční muzice. Ale v posledním půlroce jsme hráli s mladýma kapelama a sám jsem viděl i pár zajímavých koncertů. Líbí se mi třeba AL YEMEN, což je fúze mezi taneční a orientální muzikou, výborní jsou brněnští ČANKIŠOU, příjemná i když trochu studená je i KHOIBA. A z tvrdých kapel můžu doporučit hácéčka ILLEGAL ILLUSION, NONSENSE a BIČ BOŽÍ a „art“ metal ENDLESS.
Jsi autorem pořadu Bigbít, jak probíhala příprava tohoto kultovního seriálu? Jak na natáčení vzpomínáš?
Je vždycky fajn spojit příjemný s užitečným - a tohle byla práce z které jsem měl pět let radost. Jenom bych chtěl podotknout, že nejsem autorem seriálu Bigbít, má práce spočívala ve sběru archivních materiálů (foto, film, klipy) a ve vedení některých rozhovorů. Celé to probíhalo tak, že jsme měli určitý bodový scénář s důležitými momenty historie našeho rocku, dle něj jsme udělali asi pět set interview s hudebníky a lidmi z branže a následně to pospojovali pomocí archivů. Na natáčení vzpomínám rád - hlavně jsem si během něj potvrdil názor, že lidi o kterých jsem si myslel, že jsou v pohodě, tak skutečně v pohodě jsou (např. Hladík, Mišík, Merta, Hutka, Žbirka a spousta dalších). A že lidi, o kterých jsem si myslel, že jsou blbci, tak skutečně těmi blby jsou. Tady radši jmenovat nebudu.
Chystáš v budoucnu něco podobného?
Ne, to ne. Podobná věc - třeba zmapování tuzemské scény 90. let - už do budoucna asi nepůjde natočit. Zaprvé na to nebudou peníze, zadruhé na to nebudou peníze, zatřetí… atd. atd., asi nemusím pokračovat. Nicméně pokouším se teď v návaznosti na seriál Bigbít vytvořit internetové stránky, které by podrobně popisovaly historii české rockové hudby v dobách totality (1956 - 1989). Zatím je na webu jen malá část, která by měla být obměněna a dokončena někdy v roce 2005. Zatímní adresa je www.czech-tv.cz/specialy/bigbit.
Již léta probíhá šuškanda o Tvých dalších hudebních projektech mimo NAŠROT. Prozraď nám o co vlastně jde a v jaké fázi tyto projekty jsou.
S kamarádem J.Komínkem (literárně zvaným Žurnalista J.), jsme chtěli ve druhé polovině 90. let natočit pár mých bigbítových písniček, které se nehodily do tehdejšího repertoáru NAŠROTU. Nakonec jsme spolu nahráli dvě a ty dvě další nahrál kompletní NAŠROT, ovšem pod mým jménem. Tři z nich už „vyšly“ na kazetových soundtrackách, které jsem přikládal ke svým knihám při různých autogramiádách. Jen tak mimochodem - jak se ta doba mění - jedna z těch připravovaných písniček, které nebyly nikdy natočeny, se objevila na „Psychoramě“ - jmenuje se „Runners With Death“. Jinak kromě NAŠROTU ještě hraju ve zvláštní formaci, která se jmenuje MARADONA JAZZ. Je to chill outový projekt, ve kterém dva DJ-ové - Baltazar a Mucho, což je P.Hošek z bývalých PLEXIS - pouští z desek latinskoamerickou, jazzovou a houseovou hudbu a tři hudebníci do toho improvizují. Já se snažím scatovat, Jarda Stuchlý z bývalých MICHAEL´S UNCLE bubnuje a Šimon Ornest z Kamil Jasmín Bandu troubí sága. Je to docela úlet.
Mimo jiné píšeš knihy („Viděno Sudem“, „Mimo Sud“), přiznám se, že jsem zatím od Tebe nic nečetl, Mimo sud jsem viděl často zařazené žánrově mezi sci-fi, přibliž mi nějak tuto část své tvorby.
Hlavním impulsem, který to všechno rozjel, byl návrh mýho kámoše, hudebního publicisty –rdd- (Radka Diestlera). Chtěl abych sesápal něco o fotbalovém MS ´98 do Rock&Popu. Sápal jsem, sápal, ale najednou se mi do té analýzy začaly vkrádat různé (většinou vtipné) repliky a hlášky, které z nás padaly, když jsme MS ve Vinárně U Sudu sledovali. A najednou toho materiálu bylo víc než na jeden článek, tak mi kolega –rdd- řekl, abych se nijak nežinýroval se zkracováním a rovnou napsal knihu. Tak vznikla kniha „Viděno Sudem“, která popisuje jak pár vinárenských magorů celý měsíc chlastá, hulí a čumí na bednu, v které se odehrávají skvostné mače mistrovství světa. Co bylo podivný, kniha měla úspěch. Tak jsem napsal další, velmi volné pokračování s názvem „Mimo Sud“. To pojednává znovu o týhle bandě opilců - ve své oblíbené vinárně přijdou na existenci pokladu a jmou se ho hledat. Při pátrání se dostanou časoprostorovými dveřmi i na planetu Umbar v systému Alfa Centauri. Tak snad proto je řazena ke sci-fi. Po „Mimo Sud“ vyšel ještě sborník mikroúletů a fejetonů, co jsem psal do Rock & Popu a do Práva - ten se jmenoval „Sběrné sudoviny“. V příštím roce se chystám dokončit internetový Bigbít a konečně napsat třetí, poslední díl, který má zatím pracovní název „Návrat k Sudu“.
Jak nejraději trávíš volný čas, máš vůbec nějaký?
Málo, málo. Ale když už - vždycky se těším na podzim, když můžu vyrazit do lesa na houby. To je pro mě ten největší relax.
Máš na srdci ještě něco, o čem jsme nemluvili? Popřípadě nějaký vzkaz našim čtenářům?
Snad jen ten, aby se nesnažili poslouchat ortodoxně jenom jeden žánr, protože, ač si to třeba neuvědomují, o hodně přicházejí.
Díky za rozhovor a přeji Tobě a skupině mnoho vydařených koncertů.
Rag(e)time (2009)
Psychorama (2003)
The Mirror & The Mask (2000)
The Guide To The Wild Years (1997)
Cornered Animal (1995)
Brain Investigator (1993)
Destructive Tour (1991)
Totálně našrot (demo) (1989)
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.